Je to jakasik divna doba.

Ja, rozeny Čecho-Slovak, Ostravak z moravsko slovenskeho pohraniči mam strach, jestli mě pusti dodom, na Slovensko. Před měsicem sem chtěl překročit hranicu na polsko slovenskem pomezi, nade mnu svitily bile vršky vychodnych Tater, za mnu se polšti fakani prohaňali na zasněženych kopcach, jejich rodiče popijali svařene, huste polske pivo a svět vypadal v pořadku.

Přede mnu ale stali chrabři slovenšti ochranci hranic a snažili se mi vysvětlit, že neni v zajmu slovenskeho naroda, aby Ostravak, kery chce jet do Podkarpatske Rusi, překračoval hranicu pravě pod Tatrama. Nebudu ten přiběh rozvaďat, jejich argumenty byly hlupe, popsal sem je už v měsic starem blogu „Konec Šanghajskeho systemu“ a nechci se k temu vracat. Ti synci za to nemožu, dostali prostě blby rozkaz a je enem na přislušnikovi, jak se k temu postavi. Mimochodem, vymluvy na rozkazy vyššich uřadu nebyly po druhe světove už uznavane, tuž silove složky by na to měly myslet.

A fčil, sedim v kavarně maleho podkarpatskeho města, par kilaku od hranice Česko-Slovenska, moji vlasti, piju pivko, což v moji totalitni vlasti nelze a připadam si jak za Bilaka. Rano mam dojet na hranicu. Mam z teho taky blby pocit. Co si budem povidat… celnici su blbi na celem světě. Budu mě lustrovat? Pošlu mě do dupy? Zatknu mě za jakysik přečin, kery před měsicem ještě přečinem nebyl a dneska je?

Je to divna doba, že? Čemu by se měl zdravy člověk, kery nic zleho nezrobil, obavat hranice svojeho statu?

Když o tym tak přemyšlam, vlastně se ani tak nebojim teho, že mě pošlu do dupy, nebo že mě budu buzerovat, nebo že mě dokonce zatknu, zadrži a umisti do cely předběžneho zadrženi.

Ja se vlastně bojim teho, že mě tam pusti. A že na druhe straně hranice, na rozdil od dnešniho večera, kdy piju pivko, žeru v male knajpě šašlik a hulim vodni dymku, tak na te druhe straně nebude nic.

Nic. Vubec nic. Enem vystrašeny narod.

Teho se bojim.

Ladislav Větvička, hlasatel Pravdy, Perečin, Podkarpatska Rus