Tuž co dneska? Vypada to jako rušny den. Budiček v sedum rano, bo sem se rozhodnul konspiračně předat objednane knižky pro moje čtenaře na Slovensko.
Budiček mě překvapil. Vypnul sem ho a nastavil patnact minut dalšiho šlofika. Po patnacti minutach mě budik zas překvapil. OK, dal sem eště deset minut. Nejhorši je, že když ma člověk ten nejhezči sen, tak ta mala kurva zas začne hykat. Vypnul sem ju, oholil se a podival se na sebe do zrcadla. Nevypadalo to dobře.
„S takym gzychtem chceš valit do ciziny, Ladik?“ pomyslel sem si.
Namazal sem na chleba bryndzu s cibulu, zapil domaci šťavu z kvašene červene řepy, naladoval knižky mojim slovenskym čtenařum do baťoha a sednul do auta. Moje dvacet roku stara Toyota s prošlu technycku mě sice přivitala s usměvem, ale startovat se ji moc nechtělo. Nakonec to zvladla a ja vyrazil směr Klokočov k nejbližši slovenske poštovni stanici. Ty česke poštovni kurvy totiž chtěju za odeslani jedne jedine obalky na Slovensko 239,-Kč. A na prvni slovenske poště vyjde odeslani pěti(!) takych obalek na 150,-Kč! A to už je rozdil, kvuliva keremu sem ochotny sednut se do auta, zaplatit cosik za čas a benzin, nezaplatit ani korunu těm vyděračskym raketyrum z Tschechische Postamt a raději dat peníze převaděčovi Ferovi.
Počasi bylo fajne, prvni zadrhel přišel za Staryma Hamrama, kde mě značka k přechodu na Klokočov upozornila, že prujezd neni povoleny.
„Zkurveny systém!“ zanadaval sem po ostravsku, zavolal převaděčovi/přenašečovi změnu tajne schranky, vyčural se pod nejbližši smrček a zamiřil dal přes Bilu na Makov.
Na hranici postavali češti chrabři obranci hranic v zařivych zelenych vestičkach.
Těsně před nima sem přibrzdil a zahnul doleva. K Masarykove chatě to je par set metru a cesta vede přimo po hranici. Fero, přenašač z Makova, už čekal. S eletryku valil přimo od hranic u Klokočova přimo, tuž to měl kratši jak ja přes Bilu.
„Kdes byl, cype? Ani pivo tu nemáte, to je divná doba…“ přivital mě nevrle, jak kdyby se u nich opravdove pivo čepovalo.
Předal sem mu prachy, obalky s knižkama, on je narval do ruksaka, hodil na zada, sednul na kolo a rozjel se z kopca přimo dule směrem k makovske poště.
„Stojtě! Zastavtě sa!“ ozvalo se kajsik z lesa, ale Fero neslyšel, nebo pokud slyšel, bylo mu to jedno, bo zmizel mezi stromama.
„Čo stě to predali za kontraband?“ vyjel na mě hrdinny slovensky žandár v zelene unyformě a zelenem nahubku, kery měl asi pocit, že je furt rok 1942 a on vlastnym tělem chrani hranicu Štátu před partyzanama z Protektorata.
„Vajička, špek, uzene a frgale,“ odpověděl sem klidně uředni osobě. „Slyšel sem, že v době vyjimečneho stavu je u vas hlad!“
„Čože? Kto vám to povedal?“
„V televizi řikali. Pry su u vas prazdne regaly.“
„To nie je prauda. A vy si zo mňa robítě prču, však?“ dival se na mě podeziravě.
Usmal sem se: „Robím, ale vy ste si začal. Copak može byt mezi nama jakysik kontraband? Vždyť mame ten šanghajsky system, ni?“
„No dobre, a možem vědět, čo stě si predávali?“ nedal se žandár.
„Knihy. Jsem spisovatel a potřebuju svojim slovenskym čtenařum poslat moje knihy. Ty kurvy u nas chtěju za poštu z Ostravy do Žiliny tolik, co z Ostravy do Burkiny Faso, tuž raději jezdim dat penize vam do Makova, než tym našim vydřiduchum!“ zamračil sem se pro změnu zas ja.
„Jaj? Take kurvy su aj u vas? Myslel som, že to je iba naša specialita!“
Vytahnul sem z ruksaku nezabalenu knižku, kera mi zbyla a ukazal knižku s moju fotku.
„Naozaj!“ vyhrknul žandár. „To som nětušil, že sa dožijem doby, kedy sa budú pašovať knihy na Slovensko. Tak šťastnú cestu dodom,“ popřal mi ten odvažny chlapec a ja se z hranični cesty vratil zpět na moravsku stranu.
Za hodinu sem byl v Ostravě. Enem v beskydskem pivovarku na Ostravici sem kupil dvě PETky mistnich specialu a v porubskem Globusu jakusik paštiku, tvargle a uherak, bo sem čekal navštěvu z Užhoroda. Tuž pro jistotu, kdyby Milan přijel už dneska.
Doma sem zdřimnul, naložil tvargle, narval lahvače do ledničky a na sporaku roztopil dokupy maslo s rokforem a kořenim a nechal zchladnut v ledničce, to je taka porubska specialita, da se to mazat na všecko a je to super, jak člověk přide z hospody dodom a ma chuť cosik zežrat.
Tento absurdni přiběh se stal na jaře prvni vlny koronopodfucku a zařadil sem ho do knižky „Kronika koronopodfucku I„.
Ladik Větvička, Poruba
