Zvolal Helmut, když zme vylezli na nabřeži a spatřil prvni osobu bez hadru přes pysk, vytahnul tydlifon a začal vyhledavat čislo na stražce koronove pravdy a lasky.

„Neblbni, vole, nejsi v totalitnim Česko-Slovensku,“ povidam mu.

Helmut se zarazil, rozhlidnul okolo, pohlednul do tvaři desitek svatečně oblečenych lidi, keři si ve fajnem, jarnim počasi vyšli na prochazku a s omluvnym vyrazem schoval tydlifon.

„Sorry, ještě sem si na to nezvyk. U nas v Porubě sem neviděl lidsku tvař na ulici už od Vanoc,“ prohodil a mlsně se dival na mlade děvuchy, kere seděly na zahradkach mistnich kavaren a jarnimu slunku vystavovaly kozy, snad aby se slunku zavděčily, že už se zase vratilo do smutne středni Evropy.

„Mysliš, že maju všeci zeleny Covid-Apartheid-Pas, že maju pravo vyjit z domu?“ zeptal se nesměle pote, co zme prošli kolem plne zahradky, kde mladi kuřili kaljany a popijali kofolu a podkarpatskym koňakem.

„Neblbni, vole, nejsi v totalitnim Česko-Slovensku,“ povidam mu zas.

„A mohli bychom zajit do hospody a dat si pivo a jidlo?“ zeptal se mlsně, když viděl, jak švarne děvuchy nosi hostum vonici hustu soljanku, grilovany šašlik a překvapivě slušně načepovane pivko.

„Ovšem,“ odpověděl sem. „To se tady može. Korona se totiž zastavuje na hraničnim přechodu a hlavně, na rozdil od našich zemi – oni nemaju slovenskeho premijera řizeneho z brusele…“

Ladislav Větvička, hlasatel Pravdy a lasky, Užhorod